Syndrom zavrženého rodiče – negativní ovlivňování dítěte (1. díl)

10. 8. 2021 6 minut čtení
12-18 let 4-6 let 7-11 let

Žijeme ve společnosti, jejíž „akceptovatelnou“ součástí se stal sociální jev, který ještě poměrně nedávno byl zcela nepřijatelný a nešťastná manželství byla nucena dále fungovat. ROZVOD. Dnes má každý možnost z nefunkčního manželství odejít. Na druhé straně s sebou tento životní krok přináší zase jiná, zatím třeba i neznámá, úskalí a nepříjemnosti. Jedním z negativních jevů, který se objevil v souvislosti s rozvodem, ale i rozchodem partnerů, kde jsou již děti, je Syndrom zavrženého rodiče.

„Tady něco nehraje.“…řekl si psychiatr Gardner

Syndrom zavrženého rodiče (Parental Alienation Syndrome – PAS) – jev, kterého si všiml a popsal americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80. let. Definoval jej jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně uráží jednoho z rodičů. Příčinou je zejména indoktrinace (ovlivňování) ze strany druhého rodiče (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů) a vlastní pokusy dítěte pomlouvat jednoho z rodičů. Syndrom zavrženého rodiče v současné době zatím není uznán jako diagnóza ani lékařskými, ani právními autoritami.

Syndrom zavrženého rodiče

Jev, který není zatím přesně odborníky uchopen, a i o jehož názvu se vedou diskuze, však zcela prokazatelně existuje a jakým názvem bude tento problém označován, je druhotné.  Vedou se také spory o to, zda spadá či nikoliv do mezinárodní klasifikace syndromu CAN (Child Abuse and Neglect –  syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte). Faktem je, že je to jev čím dál častější a oběti má dvě: dítě, které je zneužíváno rodičem, který o druhém rodiči nemluví hezky, popuzuje dítě proti němu, používá nepravdy a překrucuje skutečnost, a rodiče, který je „očerňován“.

Proč…?

Cílem popuzujícího rodiče je být v očích dítěte tím „lepším“ rodičem, než je ten druhý, mít jeho náklonnost a získat jej na svou stranu, a tak druhému rodiči ublížit, pomstít se, potrestat druhého rodiče, získat navrch, případně získat dítě výhradně do své péče a neplatit výživné. Je to jednání, které poukazuje na fakt, že dotyčný nezvládá danou situaci a neovládá zdravé vzorce řešení pro takové situace, které jsou adekvátními dospělému zdravému jedinci, takovéto projevy jsou projevem agrese a nenávisti. V praxi na tento problém může odborníky upozornit setkání s dítětem, které vyzdvihuje jednoho z rodičů, a označuje jej jako toho nejhodnějšího, nejmilovanějšího, se kterým je zábava a na druhé straně zcela zavrhuje a odmítá se bavit o „zlém“ rodiči, při jehož zmínce je s ním „šmahem“ hotové a je přehnaně kritické. Někteří odborníci také upozorňují, že k zavržení rodiče může dojít na základě chybné reakce dítěte, jež se svými schopnostmi, adekvátními a možnými jeho věku v dané chvíli, snaží vyrovnat s pocity, které jsou pro někoho velice složité. A zavržení pro něho může být v dané situaci řešením.

Jako mezi dvěma mlýnskými kameny

Nemusí tedy vůbec souviset s chováním dítětem zavrženého rodiče, který by dal k zavržení svým chováním nějakou záminku, ale není také ani výsledkem podněcování k zavržení rodičem, kterého dítě upřednostňuje a ke kterému inklinuje. Dítě toto chování jednoduše zvolí, jako možné řešení, pro něho náročné životní situace, se kterou si neví rado. A pokud se mu nepodaří vymyslet jinou strategii, použije první, která mu umožní zbavit se tlaku a stresu, které pociťuje. Zcela logicky se dítě, stejně jako každý z nás, snaží z nepříjemné situace dostat co nejrychleji, jakýmikoliv prostředky či vzorci chování a myšlení, které ovládá. Zavržení, které by vycházelo vyloženě z vlastních myšlenkových pochodů dítěte, je reálným jevem, ale je vlastní více dětem starším a je stejně častým způsobem, jako zavržení rodiče dětmi mladšími, kterým k zavržení rodiče dochází.

Velmi důležitou věcí je si uvědomit, že nesmíme v žádném případě zapomenout na situaci, kdy dítě jednoho z rodičů zavrhne z opodstatněných důvodů! Pak se o syndrom zavrženého rodiče pochopitelně vůbec nejedná! Jedná se o situace, kdy daný rodič dítě doma např. bije, týrá jej psychicky, je agresivní ať směrem k dítěti či dalším rodinným členům, o které se dítě bojí, nadměrně užívá návykové látky, mezi které patří i alkohol, a které mu znemožňují důstojně a spolehlivě plnit funkci rodiče nejen doma, ale i ve vztahu ke škole a dalším institucím či kamarádům dítěte a dítě se za něho stydí… 

Může se velmi snadno stát, že při unáhlenosti či rutinně může i odborník sklouznout, na základě prvního dojmu, k mylné diagnostice. Takovéto zavržení je opodstatněné. Ne tedy každá kritika ze strany dítěte směrem k rodiči či snaha o sebeprosazení znamená, že její podstatou je popuzování dítěte ze strany jednoho rodiče proti druhému.

O tom, že je potřeba pomoci nejen dítěti, ale také nezapomínat na rodiče, který je „očerňován“ a jaké jsou hlavní motivy tohoto chování, se dočtete ve druhém díle pokračování našeho tématu o syndromu zavrženého rodiče.

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?

Zaujal vás tento příspěvek?

Nenechte si ujít i další zajímavá témata, kterým se Šárka Kubcová na Lince bezpečí věnuje.

Registrací souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Linka bezpečí vás potřebuje

Dětem a mladým lidem můžeme být neustále nablízku díky lidem, jako jste Vy. Podporujte nás pravidelně!

Další možnosti podpory

Šárka Kubcová

je externí redaktorkou Linky bezpečí. Pracuje jako psychoterapeut a etoped v Dětském krizovém centru a Poradně pro oběti násilí NOMIA v Hradci Králové. Vystudovala magisterský obor sociální pedagogika se zaměřením na tělovýchovu a sport a druhý magisterský obor, etopedie (poruchy chování u dětí a dospělých). Na Univerzitě Karlově v Praze získala titul PhDr. a Ph.D. V současné době je frekventantkou posledního ročníku psychoterapeutického výcviku KBT. Šárka publikuje v časopisech Psychologie Dnes, Rodina a škola či Informatorium. Píše recenze na odborné knihy z pedagogicko-psychologické oblasti pro nakladatelství Portál.

Všechny články autora (3)