Podpora sourozeneckých vztahů: Propojování dětí I.

15. 1. 2021 6 minut čtení
0-3 roky 12-18 let 4-6 let 7-11 let

V dalším článku věnovaném vícečetným rodinám bych se chtěla zaměřit na způsoby, kterými mohou rodiče aktivně podporovat dobré vztahy mezi dětmi. Připomínám, tak jak jsem to popsala v předchozích dvou článkách, že všechny děti potřebují, aby si jich rodiče všímali a dávali jim najevo svou náklonnost a přijetí.  Počáteční a zcela přirozené soupeření dětí o náklonnost a pozornost rodičů postupně nahradí při dobrém vedení pocit sourozenecké soudržnosti, vzájemného porozumění a respektu. Jak takového cíle dosáhnout?

Za hlavní nástroj rozvoje těchto dovednosti považuji propojování dětí. Mezi dětmi spontánně probíhá spousta interakcí a je užitečné a podle mého názoru někdy i nezbytné pomáhat jim prostým pojmenováním toho, co se mezi nimi děje, aby se navzájem vnímaly a rozuměly, co a proč to druhé dělá nebo co prožívá. V zásadě jde o to mluvit s jedním dítětem o tom druhém, přitom je úplně jedno, že někdy mluvíme na miminko, které slovům ještě nerozumí. Propojování je skvělý způsob, jak přirozeně a nenásilně podporovat žádoucí chování, jak dávat dětem pocit přijetí, aniž bychom se uchylovali k „šikulkování“. Předpokládá to ovšem, aby si rodiče interakcí mezi dětmi všímali, sami jim rozuměli a dokázali na ně přiměřeně reagovat. Co tím myslím, vysvětlím na následujících situacích s mými oblíbenými protagonisty:

Modelový příklad

Maminka přebaluje Péťu, který je právě ve věku, kdy jeho hlavním zájmem je převalit se na břicho a odlézt. Přichází tříletá Adélka, v ruce drží hračku. Péťa se zklidňuje, směje se na Adélku, pak zaměří pozornost na její hračku, natahuje k ní ruku. „Ne, nedám ti to“, říká nazlobeně Adélka, Péťa se rozpláče. Mezitím maminka využila klidné chvíle, Péťu dooblékla a zvedá ho do náruče, směje se na něj, Péťa přestává plakat. Adélka odchází.

Komentář:

Je zřejmé, že maminka byla soustředěná na přebalování. Možná vnímala, co se děje mezi dětmi, ale nereagovala na to. Popsaná situace však nabízela spoustu možností, jak mohla maminka propojit obě děti a využít toho k podpoře jejich zatím křehkého vztahu. Zejména pro Adélku, která vnímá Péťu jako konkurenta, by to bylo důležité.

Modelový příklad poupravený:

Když Adélka přichází, může maminka říct radostně – Koukej, kdo k nám přišel? To je Adélka! Ty se na ni směješ! Adélka se tedy dozvídá, že maminka je ráda, že za nimi přišla, a že je rád i Péťa. Cítí se důležitá a přijímaná, maminka ji upozorňuje i na prožívání Péti. Když Péťa zaměří pozornost na její hračku, může následovat komentář – Tobě se líbí její hračka? Ty bys ji chtěl? Půjčíš mu ji Adélko? Je možné, že předchozí pozitivní reakce maminky na její příchod ovlivní Adélčino rozhodnutí, ale nemusí tomu tak být. V každém případě takto položená otázka dává možnost reagovat ve smyslu ano nebo ne. Pokud Adélka hračku Péťovi půjčí, mohou následovat další pozitivní reakce (Adélka ti to půjčila, to je prima, koukej Adélko, jak to Péťu zajímá atd.). Pokud Adélka hračku nepůjčí a Péťa se kvůli tomu začne zlobit, je úlohou maminky pomoci mu těžkou chvilku zvládnout, aniž by se Adélka cítila špatně. Tedy – klidně: Adélka ti to teď nechce půjčit (Adélka se dozvídá, že maminka respektuje její rozhodnutí a nezlobí se na ni), soucitně, utěšujícím tónem: tobě je to líto (maminka Péťu utěšuje a zároveň upozorňuje Adélku na jeho prožívání).  A na závěr by také mohla říci, opět oceňujícím tónem: Jak jsi přišla, Adélko, tak mi Péťa přestal utíkat a mohla jsem ho v klidu přebalit. Adélka se tak dozví, že její příchod mamince pomohl.

Komentář:

V této situaci maminka zvládá rozdělovat pozornost mezi obě děti, popisuje, co se mezi nimi děje, pomáhá Adélce porozumět, co bratříček cítí. Podporuje a oceňuje její chování. Ukazuje jí, jak jím může svého bratříčka ovlivnit. Dává také najevo respekt k jejímu rozhodnutí.

Možná si kladete otázku, proč pojmenovávat, že se Péťa směje. To přece Adélka sama vidí. Nepochybně, ale právě radostný tón maminčina hlasu dává tomu faktu úplně jiný význam. Signál, že rodiče vidí, co se jim děje, a těší je to, je pro děti zásadní. Adélka si to jednak užije mnohem víc, především ji to však pozitivně naladí – přestává být pozorovatelem toho, jak se maminka věnuje Péťovi, ale je do toho najednou zapojená. Takže nejen že se nejspíš začne na bratříčka taky smát (koukej, Adélka se na tebe taky směje!), ale pravděpodobně bude i více ochotna mu půjčit hračku a zažije s ním pak další hezké chvíle.

Propojování versus manipulace

Promluvy k jednomu dítěti o tom druhém rodiče často využívají manipulativně. Kdyby v uvedené situaci maminka říkala Péťovi: to je ale ošklivá a lakomá holčička, ona ti tu hračku nechce půjčit, to není ta tvoje hodná sestřička…, nebo případně: podívej se Péťo, to je tvoje hodná sestřička a ona ti tu hračku určitě půjčí, nemělo by to s propojováním nic společného. Cílem v takovém případě není podpora vzájemného porozumění mezi dětmi, ale snaha ovlivnit chování jednoho z nich, případně mu tímto způsobem (často v koalici s druhým dítětem) dát najevo svůj názor. Rodiče to dělají zejména tehdy, když se jim zdá, že dítě dělá něco „naschvál“, aby sourozence potrápilo a nazlobilo. To se samozřejmě děje. Děti bývají soucitné a empatické, ale v sourozeneckém světě to tak úplně neplatí, což je přirozené. Sourozenci se mezi sebou poměřují a rádi využívají možnosti mít nad událostmi kontrolu a na těmi druhými nějakou moc. Na propojování dětí v různých drobných kolizních situacích bych se ráda zaměřila v dalším článku.

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?

Zaujal vás tento příspěvek?

Nenechte si ujít i další zajímavá témata, kterým se Ludmila Boková na Lince bezpečí věnuje.

Registrací souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Linka bezpečí vás potřebuje

Dětem a mladým lidem můžeme být neustále nablízku díky lidem, jako jste Vy. Podporujte nás pravidelně!

Další možnosti podpory

Ludmila Boková

Ludmila pracuje v pomáhajících profesích od roku 1993, nejdříve v ambulantním oddělení střediska výchovné péče, od roku 2006 v azylovém domě pro matky s dětmi. Také již téměř dvacet let pracuje jako videotrenérka s rodiči zejména velmi malých dětí na podpoře dobré komunikace a vztahu mezi rodiči a dětmi. Na Rodičovské lince Ludmila působí jako konzultantka od roku 2008. Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získala doktorský titul.

Všechny články autora (13)