Po rozvodu neubližujme dětem svojí ublížeností

20. 7. 2017 5 minut čtení
0-3 roky 12-18 let 4-6 let 7-11 let

Rozvod není akt, který můžeme považovat za něco, co naším životem jen tak bezbolestně projde a týká se rodičů i dětí. Je součástí naší životní cesty, má své zákonité fáze, které by však měly mít někde konec. Je často provázen šokem, že se vztah rozpadá a mění se vše, na co jsme byli zvyklí. Následně by se měla dostavit emoční reakce (v podobě vzteku a lítosti atp.), která je důležitá pro hojení našeho zranění a ztráty. V poslední řadě by mělo dojít k vyrovnání se se situací rozvodu a přesměrování energie do nového života.

Kam by měl individuální vnitřní proces rodičů zpracování ztráty v rámci rozvodu směřovat, aby byl ve prospěch dětí?

Měl by u obou rodičů vést k uznání toho, že se kdysi milovali a k přijetí faktu, že vztah nevyšel. Každý z rodičů by měl přijmout svůj podíl odpovědnosti a uznat, že jejich děti jsou pokračováním toho dobrého, co jim vztah přinesl.

Vím, že to není jednoduchá cesta. V tomto článku nenabízím univerzální řešení, ale spíše výzvu k zamyšlení, protože na problematiku rozvodů a sporů o děti má vliv mnoho aspektů. Ústředním tématem rozvodové problematiky je ztráta. Rozpad manželství, kde jsou děti, je ztrátou pro všechny. Je spojen se strádáním či ztrátou a nic na tom nemění fakt, že rozvod bývá provázen pocity úlevy a nabízí partnerům šanci osvobodit se od strastiplného soužití. Schopnosti rozejít se s druhým se musíme učit. Naši životní cestu odmalička provází rozloučení se s něčím, s pubertou, s rodiči atp.

V rámci hovorů na Rodičovské lince se poměrně často setkáváme s tématem dehonestování druhého rodiče, ať už v době rozvodu či po rozvodu. V některých případech takové chování přeroste v letité spory rodičů, kdy je dítě vystavováno nespočtu agresí, konfliktů mezi rodiči a především situacím, kdy jeden druhého před dítětem opakovaně ponižuje, obviňuje či devalvuje. Důvodem je velmi často ublíženost a nezpracování rozpadu vztahu či manželství. Někteří rodiče v hloubi duše tuší, že se nemají takto chovat, ale nemohou si zkrátka pomoci. U některých není přítomno ani uvědomění si, že to dítě poškozuje. Jiné trápí, že pouze druhý rodič je strůjcem tohoto chování a oni se snaží konflikty minimalizovat. Nadává se na postupy soudů, sociálních pracovníků, někdy bezdůvodně jindy oprávněně. Vždy se však jedná o  velké očekávání, že dlouhodobou bolest rodičů někdo vyřeší. To se ale nestane, pokud oni sami nezačnou měnit sami sebe.

K tomuto vnitřnímu uvědomění však vždy nevede jednoduchá cesta. Jednou z příčin, proč se nám nemusí dařit odpoutat se od partnera je to, že neproběhlo odpoutání od dětství, rodičů a následně chybí samostatnost. Partner spíše zajištoval psychickou stabilitu nebo hojil stará zranění z dětství, než aby se jednalo o zralé partnerství. Vztahy postavené na mocenském boji mezi partnery jsou souboje, v nichž se většinou (nevědomě) zpracovávají neřešené problémy z vlastního dětství.

Vždy se můžeme rozhodnout pro změnu

Máme dvě možnosti, buď zůstaneme v roli toho, kdo bude donekonečna obviňovat toho druhého, který se ve výsledku nechce a nemůže změnit. Nebo půjdeme cestou vlastního sebepoznání, na které se můžete potkat s vlastní zranitelností a s možností, že na povrch vyplují naše nezpracovaná téma z dětství (jak se k nám chovali či vztahovali naši rodiče). Může se ukázat, jak nám partner zaplňoval naše osobní „díry,“ či jeho negativní emoce nám mohou zrcadlit nezpracované psychické části v nás samotných.

Někdy nám hluboké životní krize a v ní prociťovaná bolest ze ztráty může otevřít větší prostor pro lásku a pokoru ke všemu, co se děje. Pokud se stále budeme jako bývalí partneři zaobírat jeden druhým a málo sami sebou, náš život se nikam neposune. A především tím budeme ubližovat svým dětem, protože pro jejich opravdové potřeby v takové situaci není prostor. Prvním účinným krokem je rozhodnutí pro změnu a poté volba dobrého psychologa či terapeuta. Ten by nás měl provést celým procesem a především vytvořit bezpečný prostor pro vyjádření naší zranitelnosti, protože teprve prostřednictvím tohoto procesu můžeme druhému odpustit a zároveň opustit staré vztahové rámce.

Zaujal vás tento příspěvek?

Nenechte si ujít i další zajímavá témata, kterým se Kateřina Schmidová na Lince bezpečí věnuje.

Registrací souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Linka bezpečí vás potřebuje

Dětem a mladým lidem můžeme být neustále nablízku díky lidem, jako jste Vy. Podpoříte nás?

Kateřina Schmidová

Katka je přes deset let vedoucí a konzultant Rodičovské linky. Vystudovala Filosofickou fakultu UK, obor sociální práce a sociální politika. Absolvovala komplexní psychoterapeutické vzdělání ve skupinové psychoanalytické psychoterapii na 1. LF UK, supervizní výcvik pro pracovníky v pomáhajících profesí atp. Zajímá se o metody práce s terapeutickým pískovištěm (sand play). Má více než 25letou psychoterapeutickou a poradenskou praxi s rodinami dětí s výchovnými a vztahovými obtížemi, např. v ambulantních zařízeních středisek výchovné péče, Prev-centru nebo krizovém centru pro týrané, zanedbávané a zneužívané děti. Katka přednáší na Evangelické akademii a externě na Evangelické teologické fakultě UK.

Všechny články autora (6)