Jak skloubit dětské a rodičovské představy?

Dětské představy jako scénář k filmu

Před námi jsou velikonoční prázdniny a děti se těší na nadcházející volno. Nechávají se unést představou bezuzdné volnosti a v hlavě si přehrávají scénář nezadající si se scénáři hollywoodských filmů – od barvení vajíček, koledování, k přestřelkám mezi stromy a šermování v lese nebo hraní si na doktorku.

Rodičovské představy jako řeka Nil

Scénář rodiče je dlouhý jako Nil a je v závěsu na žebříčku bohatosti obsažených fantazií – od toho, kdo, kde a kdy pořídí barvy na vajíčka, kam šoupnout děti v pracovní době a proboha, kdo bude vyfoukávat vejce a schraňovat cibulové slupky? S očima přilepenýma v seznamu úkolů a praskajícího diáře ve švech si rodič stále opakuje svoji mantru, že si konečně odpočine v důchodu a optimista věří na posmrtný život.

Jak to dát dohromady?

Každý den rodiče a děti čelí odlišnostem představ a realitě číhajících povinností. Změny, jako třeba velikonoční prázdniny, v sobě nesou kumulaci povinností a stresu, potenciál k propuknutí konfliktů a potřebě odkládat přebytečné, nahromaděné myšlenky. Často jsou právě naši nejbližší, kteří se, také zaujatí vlastní představou, dostanou do palebného pole a často koupí i to, co by za jiných okolností nebyl žádný problém. Jsme vlastně často netrpěliví právě proto, že se nám nakupí naše povinnosti na základě našich představ (mimochodem my jim to dovolíme), kterými se necháváme v důsledku i unést. Z plného poháru tak plíživě začíná přetékat nahromaděné.

Zaujetí pro vlastní úhel pohledu je o to silnější, o co nám takový pohled něco dává nebo bere. Než se pustíme do dialogu se svými dětmi, je dobré se zamyslet nad tím, a je to otázka několika vteřin, zde stále máme na mysli, že svět každého z nás se minimálně trochu liší a přistupujeme k němu každý z jiného úhlu. Dalším krokem je snaha nahlédnout za vrata tajemné zahrady a pokusit se odhadnout důvod sděleného obsahu, abychom mohli příslušně zareagovat. Nakonec je vhodné odlišit, co z toho se dotýká osobně nás rodičů a co z toho je vyjádření prostých potřeb a pocitů druhého. Tím vzniká také žádoucí nadhled či odstup, a tudíž větší manévrovací pole mezilidského porozumění, ve kterém se dá lépe tančit. A nezapomeňme, že za směr a kroky tance jsme zodpovědní my – rodiče.