Jak se s dětmi dohodnout aneb výchova bez poražených

Přístup Thomase Gordona popsaný v jeho knize „Výchova bez poražených“, kterou bych chtěla v článku představit, přistupuje k výchově a k řešení konfliktů mezi rodiči a dětmi trochu jinak. V jeho přístupu nejde o zvládnutí správných metod a postupů, ale o pátrání po potřebách dítěte a jasné vyjadřování potřeb vlastních, tak aby mohl být konflikt vyřešen a potřeby obou stran byly uspokojeny.     

Metoda „bez poražených“

Metoda „bez poražených“ vyvrací často mylně zakořeněný názor, že dostaneme-li se s někým do konfliktu, můžeme buď vyhrát nebo prohrát. Naopak se snaží na vzniklé problémy nahlížet způsobem „máme tady problém, pojďme jej společně vyřešit.“ Tím se ze soupeřících, kteří stojí proti sobě a přou se, kdo z nich vyhraje, stanou kolegové, kteří společně vymýšlí, jak vyřešit vzniklý problém.

Důležité je, že při použití této metody se rodič vzdává své moci, kterou nad dítětem zcela přirozeně má a jde do pozice, ve které jsou jeho potřeby stejně důležité, jako potřeby dítěte. Nejde tedy o způsob, jak dítě přemluvit, aby dělalo to, co chce on, ale o společné nalezení řešení konfliktu, které by bylo přijatelné pro obě strany. Aby se však toto (pro mnoho rodičů utopické řešení) mohlo povést, jsou důležité dvě věci:

1. Zjistit, jaké jsou potřeby a pocity dítěte; tedy co jej vede k chování, které je pro nás problematické.
2. Uvědomit si, co nám konkrétně vadí, jakou potřebu dítě svým chováním narušuje a toto mu sdělit.

Zjistit potřeby dítěte – aktivní naslouchání

Aby bylo možné konflikt s dítětem dobře vyřešit, je důležité zjistit, jaké potřeby jej k určitému chování vedou. K tomu Gordon doporučuje využít aktivní naslouchání. Během aktivního naslouchání se snažíme odhalit potřebu nebo pocit, který stojí za sdělením dítěte. Dítě nehodnotíme, nekritizujeme ani mu neradíme. Místo toho nasloucháme a otevřeně přijímáme vše, s čím přichází. U dítěte si pak zpětně ověříme, zda jsme jeho sdělení dobře porozuměli – zjistíme, zda jsme zachytili správně smysl zprávy, kterou vyslalo. Dítě tak vnímá zájem o to, co se s ním děje a má možnost naši domněnku odsouhlasit nebo naopak upřesnit. Ať se trefíme nebo ne, dáváme tím dítěti najevo, že nás zajímá a chceme s ním o tom, co jej trápí, mluvit.

Aktivní naslouchání může probíhat např. takto:

– Dítě: „brácha je pitomej“

– Rodič: „vypadá to, že jsi na bráchu naštvaný“

– Dítě: „jo, štve mě, když mi bere moje hračky“

– Rodič: „chápu, že se cítíš špatně, když ti je bere“

Během aktivního naslouchání rodič projevuje empatii a snahu porozumět pocitům dítěte, dává mu prostor vyjádřit pocity a pomáhá mu zjistit, jaké jsou jeho potřeby. Dítě tak v rozhovoru získá nad celou situací nadhled, a může samo přijít na řešení problému.

Vyjádřit své vlastní potřeby – JÁ-sdělení

K tomu, aby bylo možné nalézt efektivní řešení konfliktu, pouze aktivní naslouchání nestačí. Také rodiče musí sami jasně vyjádřit, jaké konkrétní chování dítěte jim vadí a jakou jejich potřebu tím zasahuje. Gordon navrhuje použít tzv. JÁ-sdělení. JÁ-sdělení by mělo obsahovat tyto tři časti:

1. Mělo by popisovat chování, které je pro nás nepřijatelné (Když křičíš,…).
2. Mělo by popsat pocit, který v nás toto chování vyvolává (…jsem nervózní,…).
3. A mělo by popsat, jak konkrétně se chování dítěte rodiče dotýká (…protože se nemohu soustředit na svou práci.).

Je-li dána dítěti zpětná vazba na jeho chování tímto způsobem a zároveň je mu aktivním nasloucháním poskytnut prostor vyjádřit jeho vlastní pocity, bývá ochotnější ke spolupráci a hledání oboustranně přijatelného řešení. Jak píše Gordon: JÁ-sdělení navozuje atmosféru vhodnou pro spolupráci, protože pro dítě je mnohem méně ohrožující, když mu sdělíme své pocity, než když jej obviníme, že se k nám chová špatně.

Závěrem

Konfliktům v mezilidských vztazích není možné se zcela vyhnout. Čas od času se stává, že se potřeby jednoho střetnou s potřebami druhého a je nutné nalézt řešení. Na Gordonově metodě se mi líbí, že konflikt nemusí být vnímán jako něco špatného, co narušuje harmonické soužití, ale naopak jako příležitost, díky které se můžeme něco naučit. Pomáhá rozvíjet empatii, která vede k tomu, že se o druhém něco dozvíme, což může přispět k většímu sblížení. Zároveň prohlubuje také poznání sebe sama – svých pocitů, přání, potřeb a jejich přijetí. Myslím si, že empatii, ohled k druhým a zároveň vědomí vlastních potřeb, je to, co je dobré ve výchově dětí rozvíjet.

Čerpáno z knihy Gordon, T. (2012). Výchova bez poražených: Řešení konfliktů mezi rodiči a dětmi. Praha: Malvern.

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?