Jak se dospívající vztahují k tématu smrti?

16. 3. 2017 3 minuty čtení
12-18 let 7-11 let

Co je ta správná reakce? A jak na to máme reagovat my, dospělí? Tyhle otázky mi běžely hlavou, když jsem po filmu Collateral Beauty , česky Druhá šance, slyšela vášnivou reakci jednoho z diváků – puberťáka. Byl totálně znechucený a připadalo mu, že je hrozně laciné točit filmy na takové téma, že je jasné, že všechny „dostanou“ a že je za tím jenom kalkul jako hrom. Ve filmu totiž hlavnímu hrdinovi zemře malá dcerka a jemu se zhroutí svět.

Ta jeho urputnost a potřeba se úplně vymezit mě vedla k přemýšlení, jak to dospívající s tématem smrti (a smrti dětí) nemají jednoduché. A že jim nemusí nutně nabíhat empatie s truchlícím rodičem, kterou my dospělí možná očekáváme, a že se odmítáním tématu chrání před zaplavením emocemi, které jsou přece v tomto věku „pod jejich úroveň“.

Reakce odrážejí identitu dítěte

Dospívající téma života a smrti řeší zejména v souvislosti s utvářením jejich identity, což je dle jedné z teorií (dle Erika Eriksona) jejich vývojovým úkolem – ustavit si pevné pojetí vlastního já, svého místa a smyslu v životě. A to není jednoduchý úkol. V dospívajícím se mísí spousta vnějších i vnitřních nároků a k tomu pocit fatálních dopadů každého rozhodnutí. V souvislosti s tématem smrti se pak reakce dospívajících pohybují po široké škále. Někteří uvažují o smrti jako o úlevném řešení těchto tlaků. A jiní mají naopak potřebu držet si téma vlastní smrtelnosti daleko od těla, aby nemuseli čelit emocím spojeným s nezvratností tohoto faktu.

Přijměte, jak dítě smrt vnímá

A co si z toho můžeme vzít my dospělí? Možná větší pochopení pro různorodost těchto reakcí, víc shovívavosti. Výhodou je, že pak nemusíme poučovat a vysvětlovat, případně se pohoršovat. Nejlepší je prostě vzít na vědomí, že i takto je to ok. A to nakonec platí i pro další situace ze života s dospívajícími – když jim dáme respekt a prostor pro reakce různého typu, můžou se obě strany vzájemně obohatit a povyrůst bez velké námahy.

Tip na knihu!

Mimochodem, opravdu výborná (krátká) knížka o vztahu dětí ke smrti se jmenuje O smrti, autoři: Robert DiGiulio, Rachel Kranzová; z angl. orig. přel. Eva Klimentová. – Praha: Lidové noviny, 1997. – – (Linka důvěry). Více o ní např. zde.

Zaujal vás tento příspěvek?

Nenechte si ujít i další zajímavá témata, kterým se Lucie Bukovská na Lince bezpečí věnuje.

Registrací souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Linka bezpečí vás potřebuje

Dětem a mladým lidem můžeme být neustále nablízku díky lidem, jako jste Vy. Podporujte nás pravidelně!

Další možnosti podpory

Lucie Bukovská

Lucie Bukovská vystudovala jednooborovou psychologii se specializací na klinickou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V minulosti pracovala např. na ambulantním a pobytovém oddělení Střediska výchovné péče i jako klinická psycholožka v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Na Lince bezpečí působí s malou přestávkou více než 10 let a to na pozici hlavní psycholožky Linky bezpečí a managerka následného vzdělávání pracovníků LB. V rámci těchto pozic se stará zejména o své kolegy - konzultanty a vedoucí směn neboli intervizory. Zajišťuje pro ně odborné vzdělávání a podporuje je v kvalitní práci s dětmi po telefonu.

Všechny články autora (2)

Titulní fotografii v tiskové kvalitě si můžete stáhnout zde.