„Dospělé“ děti alkoholiků: osamělé duše v betonových brněních

Alkoholismus je problémem a nemocí celé rodiny. Přesto však pozornost okolí i odborníků většinou směřuje především na toho, kdo nejvíce „vyvádí“, tedy na alkoholika. Ale co jeho nejbližší – manžel/manželka, přátelé či kolegové? A co teprve ti nejmenší, kteří se navíc ani nemají jak (účinně) bránit?

Mýtus šťastného dětství

Stále převládá názor, že dítě nemá žádné starosti. Obecně je tento věk považován za období her a smíchu. Rodinu si ale člověk nevybírá, a když se dítě „ocitne“ v té s alkoholickými rodiči, je do budoucna ohrožené hned na několika frontách. Netřeba zdůrazňovat, že závislost rodiče nepříznivě ovlivňuje duševní, emoční, fyzický i sociální vývoj dítěte. Rodič pod vlivem alkoholu není adekvátně naladěn na potřeby dítěte, které tak může silně zanedbávat. Nikdo by si dobrovolně nezvolil domov, kam si nemůže dovolit vzít kamarády, místo, kde si musí vytvořit obranné mechanismy, aby mohl přežít den.

V rámci dysfunkčních rodin se nezřídka objevuje popírání a neřešení problémů, vzájemné obviňování či nejasná komunikace. To se může stát živnou půdou pro následné psychopatologické tendence dětí, které se – navzdory bytostnému odporu k alkoholu díky pobytu v blízkosti tohoto démona – nakonec v dospělém věku sami uchýlí k „flašce“.

V důsledku toho, že je jeden (nebo v horším případě oba) z rodičů alkoholik, se může dítě snažit ventilovat tlak z drsného dění v rodině i sociálně patologickými jevy. Díky tabuizování situace, o níž dítě nesmí nikomu říci, se v něm hromadí emoce a to může vést až k tendenci uchylovat se k chození za školu, šikaně či k různým formám kriminality.

Kruté dědictví

Rodiče jsou modelem a vzorem – dítě zkrátka opakuje to, co vidí. V psychologii se tomu říká nápodoba nebo také modelling. Termín pochází z teorie sociálního učení a poukazuje na to, že hodně vzorců chování si právě již v dětských letech osvojujeme pozorováním.

Co dostaly děti „do vínku“ od svých alkoholických rodičů? Mimo jiné i určité rysy společné v dospělosti všem dětem pocházejících z takto dysfunkčních rodin. Americká psycholožka Janet Geringer Woititzová nabízí tento seznam:

1. Nejsou si jisté tím, jaké chování je normální.
2. Mají těžkosti při dotahování úkolů do konce.
3. Lžou v situacích, kdy by bylo stejně snadné říci pravdu.
4. Posuzují sami sebe bez slitování.
5. Mají problém se bavit a užívat si života a berou samy sebe velice vážně.
6. Mají problémy s důvěrnými vztahy.
7. Reagují nepřiměřeně na změny, které nemohou ovlivnit.
8. Neustále hledají a vyžadují pochvalu a ujištění.
9. Obvykle cítí, že jsou jiné než ostatní lidé.
10. Jsou buď mimořádně zodpovědné, nebo mimořádně nezodpovědné.
11. Jsou extrémně loajální, a to i tehdy, když vidí, že jejich loajalita je nezasloužená.
12. Jsou impulzivní, mají sklon nechat se vtáhnout do průběhu nějaké události.

U těchto dětí se objevuje i fenomén naučené bezmocnosti, tedy stav, kdy má dítě pocit, že cokoli udělá nemá smysl a stejně to nedokáže odvrátit všechny ty hrozné dopady. Dítěti v alkoholické rodině často ještě navíc připadnou na starosti věci, které by ve svém věku vůbec řešit nemělo – tento jev se nazývá parentifikace. Tím se mu dětství výrazně omezí a zkrátí a stává se tak mentálně dospělým daleko dříve, než je hranice 18 let.

Jak napravit škody?

Vždy existuje možnost pohnout věcmi správným směrem – prvním krokem může být samotné uvědomění si, že se z toho bludného kruhu prostě vyskočit dá. Každý má právo žít svůj život podle sebe, svobodně a s lehkostí.

Nic ale není hned a na změnách je třeba pracovat. Uzdravování je proces. Alkoholismus dědičný není, takže záleží spíše na osobnosti a odhodlání dítěte, zda půjde podobnou cestou, jako jeho rodiče, či si zvolí vyrovnanou, vlastní.

Jednou z možností, jak začít měnit kvalitu svého života k lepšímu, je pravidelně se účastnit setkání svépomocné skupiny dospělých dětí alkoholiků a dětí z dysfunkčních rodin (DDA). Jedná se o dvanácti-krokový program vycházející ze stejných principů jako známá skupina anonymních alkoholiků (AA). Další možností je samozřejmě terapie pod vedením psychologa či psychoterapeuta, která je většinou dlouhodobější záležitostí. Je také důležité si vybrat odborníka, který se v dané problematice orientuje a dokáže s dospělými dětmi navázat důvěrný vztah a citlivě s nimi pracovat na zahojení jejich zranění, aby z těch „betonových krunýřů“ mohli postupně vylézat a projevit svůj potenciál naplno.