DESATERO KU POMOCI, KDYŽ DÍTĚ TRPÍ ÚZKOSTMI A TAKÉ O ČMELÁČÍM DÝCHÁNÍ

10. 2. 2021 5 minut čtení
0-3 roky 12-18 let 4-6 let 7-11 let

Panická porucha nebo vysoký pocit úzkosti se projevuje náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy. Objevují se někdy jako reakce na spouštěč, ale přichází také z ničeho nic. Obvykle trvá několik minut. Někdy se ale může vracet ve „vlnách“, a to i po dobu dvou nebo tří hodin.

Během panického záchvatu samotného postižený prožívá velmi silně celou řadu tělesných příznaků. Velmi silné bušení srdce, pocit dušení se, brnění rukou, motání se hlavy a další symptomy. Ty samy o sobě umí vyděsit dítě, ale i dospělého člověka natolik, že může mít pocit, že je nepřežije. Že se udusí, že zemře na infarkt, že zešílel a další věci.

Další velmi nepříjemnou součástí panických záchvatů je provázející pocit bezmoci vůči nim. Pocit, že si záchvat může přijít, kdy chce a vracet se, jak chce. Silně zatěžuje také prožitek strachu, že to nikdy neskončí, že jediný možný konec je roven smrti postiženého. A k tomu všemu se často přidává stud. Pocit vlastního selhání, často umocněn reakcemi okolí, které nemusí panickým záchvatům rozumět. Nemusí si vědět rady s tím, jak být nápomocni. Nemusí chápat, že panický záchvat není „hysterie a výmysl“.

Panický úzkostný záchvat je pro postiženého skutečným, hlubokým a děsivým prožitkem, blížícím se pocitům přímého ohrožení na životě.

Z mnoha rozhovorů s dětmi i dospělými, kteří panickými atakami trpí, vyplývá sada doporučení. Podívejme se na základní DOPORUČENÍ PRO PODPORU DĚTÍ, KTERÉ ÚZKOSTMI TRPÍ. Při úzkosti pomáhá:

  1. Mít připravené podpůrné zdroje. Dětem (i dospělým) silně pomáhá „nebýt na to sám“. Moci mít domluvenou oporu v rodičích, starším sourozenci, kamarádce, babičce nebo dědovi nebo komkoliv dalším, klidně na telefonu. Přítomnost někoho blízkého, kdo situaci rozumí a ví, jak pomoct, může sama o sobě postiženému výrazně pomoci.
  2. Odvedení pozornosti a klidný hlas. I když nejsme ze skupiny „blízkých lidí“, i tak můžeme dítěti při úzkosti pomoci. Zkusme říkat uklidňující jednoduché věty, klidně i krátké pohádky, mluvme o prostých věcech, třeba co máme rádi k večeři, jakou pohádku máme nejraději, jaký zážitek si pamatujeme ze školy.
  3. Dotyk. Máme-li možnost, zkusme dítě, které je v panické úzkosti, například držet za ruku, pohladit po rameni, můžeme zkusit také dotyk na zádech v oblasti mezi lopatkami. Můžeme dítěti nabídnout možnost se o nás opřít. To vše může nesmírně pomoci dítě uklidnit.
  4. Práce s dechem. Bez dechu života není. Naučit se pracovat s vlastním dechem, umění se na něj soustředit, umění ho regulovat, pracovat například se zádrží dechu nebo provádět pravidelně pranájámu, jógickou práci s dechem, to vše může proti úzkostným stavům (nebo přímo při nich) pomoci.

Pro začátek bych Vám ráda nabídla například zkoušet praktikovat dech zvanýbhramari„. Říká se mu také včelí dýchání nebo čmeláčí dýchání, podle zvuku, který při něm děláme. Chcete-li tento typ dechu zkusit, zde je stručný návod:  

  • Posaďte se na rohož s překříženýma nohama. Ujistěte se, že Vaše ramena jsou uvolněná a Vaše páteř rovná. 
  • Zavřete své uši palci a dejte ukazováčky na čelo nad Vaše obočí. Nechte prsteníčky a prostředníčky na zavřených očích. 
  • Pomalu vdechujte a vydechujte zavřenými ústy. Když vydechujete, tak vydávejte bzučení. Měli byste cítit vibrace. 
  • Proveďte několik dalších vdechů a výdechů, a následně si položte ruce na kolena. Nyní jste dokončili jeden cyklus cvičení.
  • Proveďte 5 až 10 cyklů cvičení. Nejlépe je tuto praxi opakovat například vždy před spaním. Má zklidňující účinky.
  1. Podpořte dítě v odpočinku. Zamyslete se, zda na dítě nejsou kladeny přílišné nároky. Kombinace povinností do školy, sportovních tréningů, kroužků a zájmových aktivit a další věci, to vše dohromady může dlouhodobě velmi vyčerpávat.
  2. Lidé, kteří trpí silnými pocity úzkosti, si mohou nachystat „svou větu“. Něco, čemu věří a co jim může pomoct jejich vlastní myšlenky udržet. Věta může být třeba tato: „Jsem zdravý a cítím se dobře. Pocit (strach, úzkost), který přichází, zase odejde.“ Věnovat plně pozornost jen této větě, pořád si ji v okamžiku vznikající úzkosti opakovat, může zaměstnat mysl natolik, že pro ataku „prostor nevybyde“. Že například nezaútočí v tak děsivém rozsahu.
  3. Podpořte v dítěti vědomí, že rodiče jsou zde pro něj a mají ho rádi i se strachem.
  4. Proti zvlášť četným nebo silným záchvatům úzkosti se užívají i léky. O nich vás nejlépe bude informovat lékař, buď všeobecný (např. dětský pediatr) nebo specialista, psychiatr.
  5. Věnujte se s dítětem jeho problémům s pomocí psychoterapie. Tam může dítě o svých potížích mluvit, postupně je odstraňovat a nebo se učit, jak je snáze a lépe zvládat, jak jim předcházet nebo jak průběh úzkostných stavů a jejich dopadů přinejmenším tlumit.
  6. Nemá-li dítě možnost dovolat se rodiči nebo někomu jinému blízkému, je zcela v pořádku mu říct, že v situaci panické ataky může zavolat buď pro rychlou lékařskou pomoc (tel. 155) nebo pro pomoc na Linku bezpečí (tel. 116 111).

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?

Zaujal vás tento příspěvek?

Nenechte si ujít i další zajímavá témata, kterým se Andrea Květoňová na Lince bezpečí věnuje.

Registrací souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Linka bezpečí vás potřebuje

Dětem a mladým lidem můžeme být neustále nablízku díky lidem, jako jste Vy. Podporujte nás pravidelně!

Další možnosti podpory

Andrea Květoňová

Andrea se po vystudování financí na vysoké škole věnovala práci v komerčnímu sektoru jak v Česku, tak v zahraničí. Své vzdělání si rozšířila akreditovanými kurzy a výcviky v psycho-sociální sféře. Je absolventkou pětiletého dynamického psychoterapeutického výcviku SUR a výcviku pro krizovou intervenci jak tváří v tvář, tak po telefonu a chatu. S Linkou bezpečí je od roku 2014. Pracuje zde jako krizová interventka a lektorka seminářů pro dospělé. Andrea také vede soukromou psychoterapeutickou praxi v Praze.

Všechny články autora (10)