Co ještě vzteklé batole od rodičů potřebuje?

3. 8. 2017 9 minut čtení
0-3 roky 4-6 let Tipy a rady

Tentokrát bych se chtěla věnovat přiměřenému tempu při činnostech s batoletem, ale i starším dítětem. A také klidu a dobré náladě. Podle mých zkušeností je nepřiměřené tempo rodičů, a to na více rovinách, jednou z častých příčin konfliktů a vzteklých záchvatů dítěte. Rodiče totiž občas nedávají dítěti dostatek prostoru a času pro jeho vlastní aktivitu nebo při přechodu od jedné činnosti k druhé, mylně předpokládají, že dítě na jejich výzvu bude reagovat okamžitě, a příliš rychle startují do vlastní nespokojenosti. Tedy ztrácejí klid a dobrou náladu, a přicházejí tak o základní předpoklad, aby dokázali pomoci dítěti v jeho „neštěstí“. A malér je na světě.

Starat se o miminko je pohoda, zato batole…!

Když je miminko úplně malé, rodiče s ním intuitivně zacházejí pomalu a opatrně. Pomalu je zvedají i pokládají, oblékají, přebalují. Jak dítě roste a je stále přizpůsobivější, rodiče i díky vlastní zkušenosti všechno zvládají mnohem rychleji – přebalování, oblékání, krmení už jsou rutina a rodiče mají všechno pod kontrolou. Tahle idyla však nemá dlouhého trvání. Před dítětem (a rodiči) je dlouhé období, kdy se dychtivě seznamuje s tím přezajímavým světem a kdy se musí a chce naučit spoustu věcí. Z víceméně pasivního miminka, objektu péče (samozřejmě jen z určitého úhlu pohledu) se stává aktivní jedinec s vlastní vůlí a zájmy a s narůstající schopností je prosazovat. „Potíže“ nastávají zhruba v období, kdy se dítě naučí převracet na bříško, lézt, posléze chodit a nakonec běhat. Všichni víme, jak bleskurychle se dokáže dítě převrátit na bříško a odlézt přesně ve chvíli, kdy už byla plenka skoro na místě. Vylézt na postel (a spadnout z ní), přemístit se k louži, ve které si s chutí zaskáče (což se ne vždy hodí), vyběhnout do silnice. To jsou situace, které od rodičů vyžadují pohotovost a rychlost a často tempu dítěte ani nestačí. Rodiče však musí přepínat – při mnoha činnostech je tempo dítěte velmi pomalé a spěch, popohánění a přebírání aktivity ze strany rodičů jsou zdrojem konfliktů. Pojďme se teď na některé z nich podívat.

Děti potřebují prostor pro vlastní aktivitu a objevování

Už v minulém článku jsem zmínila potřebu malých dětí zapojit se a později dělat běžné věci samostatně. Popsala jsem situaci při oblékání, podobné je to při jídle, mytí, chůzi do schodů a ze schodů, při procházce atd. Dítě se také chce zapojovat do dalších činností – vaření, úklid, věšení prádla. Všechno pak – pokud mu chceme dát prostor – trvá mnohem déle. Jdou-li však rodiče této potřebě naproti, vyčlení si na to dostatek času a dítě v těchto činnostech doprovázejí, užijí si s ním spoustu legrace a také podporují rozvoj jeho obratnosti, jeho sebedůvěru a chuť se něco učit. Pokud mu to však neumožní (nejčastěji proto, že je zdržuje nebo jeho přání nepovažují za důležité), tak se může zlobit.

Svět je také plný zázraků, které je třeba si prohlédnout a prozkoumat – věci se od sebe oddělují nebo naopak se spojují, mění tvar, pohybují se, vydávají zvuky. Támhle štěká pes, támhle pracuje bagr, támhle letí vrtulník. Dítě se zastavuje a zírá. Nedělá to naschvál a už vůbec neví, že maminka spěchá. Prostě ho to zcela přirozeně zajímá. Není ještě cílevědomé a jeho pozornost je těkavá. Ideální je zastavit se s dítětem, krátce si o tom popovídat a pak teprve jít dál.

Dítě mezi druhým a třetím rokem už se dobře orientuje v mnoha situacích a má spoustu nevinných přání – chce zmáčknout knoflík ve výtahu nebo v autobusu, samo vylézt z kočárku, utrhnout pytlík v samoobsluze, něco si podat. Vyhovět mu znamená jen nepatrné zdržení, odměnou je jeho radost, že něco dokázalo. A naopak…však víte!

Specifickou činností je hra nebo prohlížení knížek v tomto věku. Ne že by při tom vznikaly často konflikty, ale aby to bylo pro dítě zábavné, pak je třeba nechat se vést především zájmem a tempem dítěte. Mnoho maminek si  stěžovalo, že dítě nebaví knížky. Nebylo divu, když mu maminka nedovolila obrátit tři stránky najednou, ale chtěla to hezky popořádku, ptala se na pejska, když dítě bylo ještě u kočky, a chtěla číst text, kterému dítě ještě nedorostlo. Postavit věž s patnáctiměsíčním batoletem trvá dlouho – každou kostičku si musí prohlédnout, a než ji položí, to taky chvíli trvá. Zatímco rodiče mívají v hlavě projekt (věž, dům, dokonalý vláčkový okruh), dítě je ponořeno do samotné činnosti, o výsledek v tak útlém věku většinou nejde. Když se tomu rodiče nepřizpůsobí a sledují pouze svůj projekt, pak i při hře může dojít k nedorozumění nebo k oboustrannému zklamání.

Přechody mezi činnostmi – kámen úrazu.

Když je dítě něčím zaujaté nebo něco dělá, potřebuje čas, aby to zpracovalo nebo dokončilo. To rodiče vědí, proto také říkají – tak si udělej ještě jednu bábovičku a pak už půjdeme domů. Ještě si pohraj, pak dáme panenku spát a ty taky půjdeš do postýlky. Ještě chvilku se dívej, ale pak už musíme jít. Děti potřebují informace a čas, aby se mohly přizpůsobit změně. A pro dítě je skutečně změna, když si má přestat hrát a jít do postele nebo domů. Nebo přestat zírat a jít dál. Rozhodli o tom rodiče, dítě se musí přizpůsobit, ale chvíli to trvá. U velmi malých dětí je někdy nutná přítomnost rodičů a doprovázení. U těch starších je důležité se přesvědčit, že rozumějí, co se bude dít – tedy dospět k nějaké dohodě.

Malý neposlucha? Jen zdánlivě!

Představme si situaci na pískovišti, kdy dítě pojme záměr, že vysype kbelíček na hlavu jiného dítěte. Všimne si toho maminka a volá – nedělej to! Ale dítě jako by neslyšelo a vzápětí svůj záměr zrealizuje. Nechám stranou skutečnost, že dítě možná mámu skutečně ve svém zaujetí vůbec neslyšelo, nebo nepochopilo, co tím „to“ myslí. V každém případě očekávání, že rychle změní svůj záměr a poslechne, je zcela liché. Je to nad jeho možnosti – rozhodnutí a akce přicházejí rychle, ale změnit to chvíli trvá. Proto velmi často reagují malé děti na zákazy nebo příkazy se zpožděním. Čím jsou mladší, tím déle to trvá. S neposlušností to většinou nemá nic společného. Ale rodiče to vnímají jinak a často se rozzlobí právě pro tu domnělou neposlušnost.

Když se vytratí klid a dobrá nálada…

Je jasné, že rodiče někdy musí spěchat a nemohou stále předjímat, co by jejich dítě mohlo rozladit, a podle toho se chovat. Nejsou výchovné stroje. Střetům se zkrátka není možné vyhnout a je to tak v pořádku. Když rodiče zvládnou reagovat na chování svého dítěte v klidu, velmi to pomáhá a dítě se dříve či později srovná. Mnoho nervy drásajících situací však vzniká proto, že rodiče přespříliš rychle startují do hněvu, když se dítě nechová podle jejich představ. Dítě je ve stresu hned ze dvou důvodů: nejen proto, že se například nesmí dívat na pracující bagr, ale v tomto případě také a hlavně proto, že se na ně rodiče zlobí. Často vůbec neví, co udělalo špatně. Když není po jeho, potřebuje pochopení a doprovod, místo toho slyší výčitky, křik a vnímá nazlobenost.

…tak je každá rada drahá.

Tak jako rozrušené (rozzuřené) dítě potřebuje rodiče, aby se dostalo do klidu, tak i rodiče by někdy potřebovali, aby za nimi stál někdo, kdo jim dá ruku na rameno a řekne: „Bacha, už zase tě vytáčí. Máš v sobě vztek. Ve skutečnosti se zas až tak moc neděje – jen něco chce, ale nedělá ti to naschvál. Teprve se učí, jak to ve světě funguje. Potřebuje tě vyrovnaného, jasného a srozumitelného. Rodiče, někdy unavení, sami ve stresu a s hlavou plnou problémů jsou však na své emoce sami a podle toho to často vypadá. Vždy je nicméně možné – a to je vlastně moje jediné doporučení – zpětně si pro sebe vyhodnotit, proč ke konfliktu došlo. Některé situace se opakují – co takhle řešit je jinak? Zavést jasné pravidlo, předem se domluvit, zpomalit, zkusit situaci pro sebe i dítě nejdříve pojmenovat? Dobře zvládnutá problematická situace zvyšuje rodičovské sebevědomí. Ke klidu a dobré náladě přispívá, když víme, že naše dítě není nemožné a my si s ním víme rady.

 

Ludmila Boková

Ludmila pracuje v pomáhajících profesích od roku 1993, nejdříve v ambulantním oddělení střediska výchovné péče, od roku 2006 v azylovém domě pro matky s dětmi. Také již téměř dvacet let pracuje jako videotrenérka s rodiči zejména velmi malých dětí na podpoře dobré komunikace a vztahu mezi rodiči a dětmi. Na Rodičovské lince Ludmila působí jako konzultantka od roku 2008. Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získala doktorský titul.

Všechny články autora (4)

Zaujal vás tento příspěvek?

Nenechte si ujít i další zajímavá témata, kterým se Ludmila Boková na Lince bezpečí věnuje.

Registrací souhlasíte se zpracováním osobních údajů.