Chodit po špičkách

Téma : Kyberšikana

Mít kluka. Atraktivního kluka, kterého budou kamarádky závidět. Být zamilovaná k zbláznění, vodit se za ruku, psát si dlouho do noci a pak ještě déle o všem snít.  Sen spousty dospívajících dívek.

Na Lince bezpečí se každodenně řeší z této konkrétní problematiky její jednotlivé střípky. Láska jako touha (jak sbalit holku/kluka), láska jako zklamání (opustil/a mě, co mám dělat), nevěra (kámoška mýho kluka viděla s jinou) a spousta dalších odlesků na téma emoce a city.

Speciální kapitolou, která do této oblasti také patří, je internet. Bohužel. Protože kde jsou doby, kdy rozechvělý chlapec předával do dlaně dívky na desetkrát přeložený papírek s krátkým vzkazem, výzvou. A následně napětí, celý roztřesený, v přímém přenosu sledoval…

Dnes je tu fenomén internet. Ten neosobní posel zpráv, který už pevně zakořenil i v tak čistých vodách jako je první láska. Skýtá jistě spoustu možností, ale také i nenadálých nebezpečí. Ví to dnešní mládež?

Z mnoha telefonátů na Linku bezpečí se přesvědčujeme, že děti a mládež o nástrahách internetu, konkrétně seznamování se na internetu, nic moc nevědí. Zcela čistě a naivně na sociálních sítích doširoka komunikují a odhalují své soukromí. A pak k nám zoufalé volají, co mají dělat. Termín „kyberšikana“ totiž právě naplno poznaly.

Kyberšikana v tomto smyslu vystupuje jako teroristické chování anonymních citových vyděračů. Osob, které zakládají svoje uspokojení na naivitě a nezkušenosti dětí.

Jsme rádi, když se dítě ozve hned na počátku takového kontaktu s internetovým agresorem. Když sebere odvahu a s problémem se svěří. Pokud otálí a stále více se do komunikace s neznámým člověkem noří, problém se zvětšuje. Situace se bohužel může dostat až do takové fáze, kdy vyděšené dítě uvažuje i o sebevraždě.

Velmi oceňujeme děti, které neváhají a zavolají k nám na Linku bezpečí. Je to kus odvahy, krok do neznámého prostředí. Odměnou je však laskavá péče, kterou rozhovorem s námi získají. V tomto případě kyberšikany pak i konkrétní informace, co v takové chvíli udělat – mj. předáváme dítěti kontakt na www.e-bezpeci.cz, kde se případu věnují specialisté.

Přikládám úryvek ze své knížky Chodit po špičkách, která se problematikou mladých lidí zabývá. Vypráví příběh o dospívání. O prvních láskách, vztazích s rodiči, ale v jedné epizodě i o snaze najít si přítele na internetu…

Snad by tato kniha mohla ty, kdo si ji přečtou, včas varovat…

Vystoupily jsme z tramvaje a kolem bylo spousta lidí. Přešly jsme přes ulici a směřovaly na přestup na jinou refýž. Ema mlčela. Až když jsme se zastavily, šeptem řekla: 

„Průser. Nevim, co mám dělat.“ Měla úplně stejnej výraz, jako ráno ve škole, když se mě ptala, jestli bych nešla na pokec.

„Ty ses s nim vyspala, že jo?“ 

Ema se uchechtla. „To by proti tomu nebylo nic.“ 

Zůstala jsem paf.

Tramvaj, která právě přijížděla, byla naše, ale nechaly jsme ji ujet. Sedly jsme si opodál na lavičku. A v tu chvíli začala Ema brečet. Schoulila se do sebe a celá se třásla. Hladila jsem ji po rameni a po zádech a nevěděla, co mám dělat.

„Takže jsi v tom?“ pošeptala jsem jí do ucha. 

Ema se roztřásla ještě víc.

„Ale prosim tě! Vždyť my jsme se ještě vůbec ani nesetkali!“ vzlykala.

Tak teď jsem fakt nevěděla, která bije.

„Furt jsme si jen psali…“ Ema se zhluboka nadechla, ale dál nepokračovala.

„A co se teda stalo?“

Starší paní kousek od nás se na Emu už delší dobu starostlivě dívala, bála jsem se, že k nám půjde.

„Hele, pojď tady kousek stranou, ať na nás ty lidi tak nečumí,“ vzala jsem Emu za loket a vedla ji na jinou lavičku, dál od stanice tramvaje. Když jsme se posadily, Ema najednou vypadala, že jí je už všechno jedno. Nadechla se.

„No prostě… poslala jsem mu pár svejch fotek.“  Tak tomu jsem teda už vůbec nerozuměla.

„A co je na tom, prosim tě, za problém?“

„Problém je, že jsem na těch fotkách nahá, teda od pasu nahoru.“

Zalapala jsem po dechu.

„Jak jako?“

„No nahá. Poslala jsem mu fotky bez podprsenky, prostě nahý prsa – čemu nerozumíš?!“ vztekle zareagovala Ema.

Nevěděla jsem, co na to říct. Vzorná Ema, na výzvu vždycky samý, posílá nějakýmu klukovi svoje nahý prsa. To bych do ní teda neřekla. Navíc, když se ještě vůbec ani neviděli. Neumím si to nějak srovnat. Proč to udělala?

„A proč jsi mu je posílala?“

Ema se znovu rozbrečela.

„Protože je chtěl. Protože jsme si tak krásně psali! Protože ho miluju! Nebo já nevim…“

Pořád mi to nesecvakává.

„A v čem je ten průser, teda?“

„Chce další.“

 „Další fotky?“

„Jo. A napsal, abych mu poslala fotku, kde jsem nahá celá. A jestli ji nepošlu, vystaví ty, co má, na Fejsu.“ Tak konečně! Už tomu rozumím! To je teda průser jako bejk…

„Mám mu tu fotku teda poslat? Co myslíš?“

„Ani náhodou! Ses zbláznila, nebo co?!“ vykřikla jsem nahlas, až se po nás několik lidí otočilo.

„No jenže pak mě dá polonahou na ten Fejs!“

„A jak mu můžeš věřit, že to neudělá i tak? A kdo to vůbec je? Kde bydlí?“

„Nevim… vůbec nevim…“

Emě tečou slzy po tvářích, už nahlas nebrečí, ale ty slzy jí tečou pořád.

„Vůbec si neumim představit, co by se stalo, kdyby se to dozvěděli naši,“ šeptá Ema.

Sedíme chvíli mlčky a koukáme před sebe. Co teď?

„Hele, ale to vůbec nemusí bejt nějakej Tomáš. To může bejt kdokoli,“ napadá mě najednou.

„Ale vždyť my jsme si tak krásně psali! Každej den, chápeš to, pořád!“

Podívala jsem se na ni, nejradši bych ji objala. Chytla jsem ji za ruku.

„Vždyť my jsme spolu byli daleko častějc než ty s Danem nebo Justýna s Kubalíkem! Teda jenom přes Fejs, ale byli!“ hájila se. „Vždyť já o něm vim všechno. Vim, že si chce koupit motorku, že leze po skalách, vim, že byl v Americe. Přestala jsem vám v tu chvíli závidět, že máte ty vaše kluky.“

Pustila jsem její ruku.

„Jo, záviděla jsem vám! Ale pak, když jsem si s nim psala, tak už ne. Vždyť já v tu chvíli taky měla kluka!“

„A proč jste se teda nechtěli vidět? Setkat se?“

„Já chtěla, ale on že je z Moravy a že se určitě setkáme, ať jsem trpělivá. Že za mnou přijede na tý svý nový motorce. No a pak jsme si začali psát o tom, jak mě líbá a já jeho a tak… A pak, když po mně chtěl tu fotku s prsama, tak jsem mu ji poslala.“

Najednou začalo strašně lejt. Vyskočily jsme se z lavičky  a utíkaly naproti do KFC, tam jsme si daly bezednou kolu a upíjely z jednoho brčka a koukaly, jak proudy vody tečou po skle, a Ema pořád vyprávěla a vyprávěla.

Když přestalo pršet, zjistily jsme, že už je pět. A já si uvědomila, že jahody vlastně zalejvat nemusím, když přišel ten déšť, a jely jsme zpátky domů.

Ema mě doprovodila až na roh naší ulice a tam po miliontý řekla: „Tak co myslíš, jak teda s tou fotkou?“

„Kulový! Nic neposílej a už mu nepiš, hajzlovi!“ uzavřela jsem debatu důrazně.

„Provedu!“ Konečně se zasmála a pak jsme si ještě na dálku, než jsem vešla do domu, zamávaly. 

To jsme ale v tu chvíli ani jedna z nás ještě nevěděly, co bude dál. Že tohle je teprve začátek…

Knihu „Chodit po špičkách“ vydalo nakladatelství U Veverky a je k dostání tamtéž: www.nakladatelstviuveverky.cz