Ludmila Boková
Ludmila pracuje v pomáhajících profesích od roku 1993, nejdříve v ambulantním oddělení střediska výchovné péče, od roku 2006 v azylovém domě pro matky s dětmi. Také již téměř dvacet let pracuje jako videotrenérka s rodiči zejména velmi malých dětí na podpoře dobré komunikace a vztahu mezi rodiči a dětmi. Na Rodičovské lince Ludmila působí jako konzultantka od roku 2008. Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získala doktorský titul.
Když jsem na konci svého posledního článku slíbila, že se příště zaměřím na situace, kdy dítě přes veškerou snahu rodičů neposlechne, tak jsem si pěkně naběhla. Proto mi to taky tak dlouho trvalo. Většinou mám dobře promyšlené, o čem bych chtěla psát. To však nebyl tento případ – měla jsem pár mlhavých nápadů, nedávných zážitků se svými vnoučaty, postřehů ze své práce s rodiči…ale pak jsem si uvědomila, že všechno podstatné už bylo řečeno: Pokračovat
V tomto článku se zaměřuji na další pravidlo, jehož využívání pomáhá budovat rodičovskou autoritu. Také se zabývám způsobem komunikace s dítětem v situacích, kdy něco zakazujeme nebo přikazujeme. Pro hladký průběh při uskutečňování našich záměrů s dítětem je to totiž zásadní. Pokračovat
Výchova dětí (zejména těch malých) se neobejde bez různých zákazů a většina rodičů čas od času po svých dětech něco chce, tedy má na ně různé požadavky. Nehospodárným a nedůsledným používáním zákazů nebo příkazů se rodiče mohou připravovat o svou autoritu. Ve svém článku bych chtěla stručně uvést, co si pod rodičovskou autoritou představuji, a nabídnout první ze dvou pravidel, která jsem na základě svých zkušeností z práce s rodiči zformulovala a která by měla budování rodičovské autority napomáhat, lépe řečeno předcházet jejímu oslabování. Dnes se tedy zaměřím na používání zákazů. Pokračovat
Název článku je samozřejmě pouhá provokace. Na Rodičovské lince jsme se jednomyslně shodli, že s bitím dětí jakožto výchovnou metodou nesouhlasíme, a rodičům, kteří své děti trestají fyzicky, budeme nabízet i jiný výchovný přístup. Jsme zastánci názoru, že uplatňovat vůči dítěti fyzické násilí není nutné, ale naopak může škodit, chceme-li vychovat řádného, šťastného a sebevědomého člověka. Mnoho lidí, včetně některých odborníků, však fyzické tresty hájí a doporučuje. Proto jsem se rozhodla, že se podívám na důvody, které pro své přesvědčení uvádějí. Pokračovat
Tentokrát bych se chtěla věnovat přiměřenému tempu při činnostech s batoletem, ale i starším dítětem. A také klidu a dobré náladě. Podle mých zkušeností je nepřiměřené tempo rodičů, a to na více rovinách, jednou z častých příčin konfliktů a vzteklých záchvatů dítěte. Rodiče totiž občas nedávají dítěti dostatek prostoru a času pro jeho vlastní aktivitu nebo při přechodu od jedné činnosti k druhé, mylně předpokládají, že dítě na jejich výzvu bude reagovat okamžitě, a příliš rychle startují do vlastní nespokojenosti. Tedy ztrácejí klid a dobrou náladu, a přicházejí tak o základní předpoklad, aby dokázali pomoci dítěti v jeho „neštěstí“. A malér je na světě. Pokračovat
V minulém článku jsem uvedla, že to není zase až tak špatně, když se dítě vztekne. Když to všichni úspěšně zvládnou, vztah a důvěra dítěte k rodičům se tím posiluje. Přesto však – mnohým konfliktům a scénám lze předejít. Pomohou nám při tom: pravidla, tempo přizpůsobené dítěti a klid a dobrá nálada (což je to nejtěžší). V tomto článku se zaměřím především na pravidla. Pokračovat
Tento článek je určen rodičům batolat a dětí předškolního věku (cca 2 – 5 let), které se (některé často, některé jen občas) propadají do záchvatů vzdoru a zuřivosti, a hrají tak na nervy svých rodičů. Jsou to náročné situace, naplněné křikem a emocemi. Většina rodičů chápe, že jde o přechodné období, ale přesto je to může znejišťovat a začínají pochybovat, zda něco nedělají špatně, zejména když se to děje často. Moc ráda bych jim pomohla porozumět, že takové záchvaty neznamenají, že je něco s nimi nebo s dítětem v nepořádku. Pokračovat
